Paleontologické důkazy potopy
Paleontologické důkazy potopy
Fosilie je
částečně nebo úplně zachovalým zbytkem organismu. Pokud se dochová tělo
organismu, hovoří se o zkamenělém těle. Pokud se zachová pouze reliéf
živočicha nebo rostliny, hovoří se o fosilním otisku. Fosilizace jsou
schopny především pevné části organismů, jako jsou ulity a lastury,
části kostry, jednotlivé úlomky kostí, zuby apod. Pozoruhodná je i
skutečnost, že mnohdy zůstaly zachovány tak jemné orgány jako například
oči. Předpoklady
pro fosilizaci jsou příznivější, pokud je mrtvý organismus uzavřen do
nějakého konzervujícího média a je tak chráněn přístupu atmosférického
kyslíku.
Podél
pobřeží severní Sibiře až k Aljašce jsou pohřbeny zbytky asi 5 milionů
mamutů. Na jednom ostrově se půda skládá z písku, ledu, a takového
množství mamutích kostí, že to vypadá, jakoby tvořily základ ostrova.
Na některých místech jsou mamuti pohřbeni v ledu, jinde jsou zamrzlí
v usazeninách. Rozmražené mamutí maso se mohlo klidně použít jako
potrava pro psy, jak bylo mrazem dokonale uchováno. Smrt přepadla
mamuty tak náhle, že v jejich žaludcích i tlamách je nestrávená
potrava. V jejich tlamách byly nalezeny různé druhy trávy, zvonky,
blatouchy, ostřice a divoké fazole. Evolucionisté tvrdí, že tito mamuti
zrovna s plnou tlamou žrádla upadli do díry nebo řeky a zabili se. A
sice 5 milionů kusů! Ovšem ne všichni mamuti jsou celí, někteří jsou
roztrháni na kusy. Ovce, mamuti, velbloudi, nosorožci, bizoni, koně,
tygři, lvi a nespočet dalších zvířat bylo také nalezeno pohřbeno
v sibiřském ledu. Stručně a krátce, celkový obraz je dokonalou ukázkou
velké katastrofy, při níž zahynuly miliony zvířat. Neznáme dnes žádnou
srovnatelnou událost, při které by mohlo zahynout a zároveň být
zachováno v konzervovaném stavu tak mnoho tvorů. Na většině míst světa
není ovšem teplota tak nízká, aby mohla být zvířata konzervována
v ledu. A přece se po celém světě nalézají zkameněliny kostí, které
jediné se uchovají poté, co se měkké části těla rozloží. Dnes může
dojít k takovému zkamenění jen tehdy, když je zvíře náhle zasypáno.
Jakmile tělo zůstane na povrchu nebo plave ve vodě, okamžitě je
rozloženo nebo sežráno jinými zvířaty. Je-li tělo pohřbeno do vhodné
půdy, potom rozklad probíhá pomalu a zůstanou zachovány kosti nebo
alespoň otisk po kostech. Všeobecně se má za to, že nejpravděpodobnější
možnost vzniku zkameněliny nastává, je-li zvíře přímo zasypáno a tak
zabito, nebo je-li zavaleno krátce po smrti. Ovšem dnes už k těmto
situacím na zemi nedochází, pokud bychom měli na mysli tak obrovské
množství výše zmíněných zkamenělin. Např. ryba je už dnes jen velmi
nepravděpodobným kandidátem na zkamenělinu. Jakmile zahyne, je běžně
v rozmezí několika hodin sežrána jinými rybami. A přece ve skalách
často nacházíme zkameněliny ryb. Celá hejna ryb ve zkamenělém stavu,
miliony kusů, se nalézají v rozsáhlých oblastech země. Tato zvířata
jsou nalézána v agonickém stavu bez nějaké známky napadení nepřítelem.
Také zkameněliny dinosaurů jsou nalézány v pozici vykazující náhlou
násilnou smrt. Jeden evolucionista napsal: „Mnoho celých koster
dinosaurů bylo vykopáno v pozici jako při plavání s hlavou prudce
zvrácenou jakoby ve smrtelné křeči.“ (Björn Kurten - The Age of
Dinosaurs ). Evolucionisté vymysleli zoufalé teorie, vysvětlující, proč
tato převážně suchozemská zvířata, která nežijí ve vodě, zahynula
násilnou smrtí právě ve vodě. Ovšem na základě biblické zprávy i jiných
písemných památek i ústního podání není vysvětlení obtížné.
Dalším
příkladem pohřebiště zkamenělin je Kumberlandská jeskyně kostí
v americkém státě Maryland. Tucty rozličných druhů savců zanechaly své
kosti v této jeskyni spolu s plazy a ptáky rozličných podnebí a
lokalit. Podobně nalézáme na příklad na Sicilii zkamenělé kosti hrochů.
Jsou tam tak četné, že byly těženy jako zdroj dřevěného uhlí.
Mohli
bychom pokračovat dále, jmenováním dalších pohřebišť zkamenělin, ale to
už stačí. Nikde na světě neexistují podobná pohřebiště živočichů, kteří
by zemřeli dnes a čekali na zkamenění. Uniformitarianismus není schopen
vysvětlit ani to, proč tak mnoho tisíc zvířat zemřelo násilně, a to ve
stejnou dobu, ani to, proč když tato zvířata umírala, byla náhle
pohřbena pod nánosy. Ale biblická potopa to vysvětlit dokáže.
Někteří autoři jsou přesvědčeni, že mnoho usazenin a fosilií ukazuje na relativně rychlé pohřbení organismů. [Ritland, Richard M: A Search for Meaning in Nature. Pacific Press, Mt. View 1970]
Fosilní
nálezy se vyskytují na každém kontinentě. Obsahují jednak vyhynulé a
jednak dnes žijící organismy. Na řadě míst byly nalezeny fosilie
nakupené pohromadě.
Historie většiny fosilních nálezů má dva charakteristické znaky, které odporují evoluční teorii a gradualismu:
· Stáze. Většina
druhů během svého trvání na Zemi nevykazuje žádné změny směřující k
určitému vývojovému stupni. Objevují se ve fosilních nálezech téměř ve
stejné podobě, v jaké v nich mizejí. Morfologické změny jsou obvykle
omezené a nesměrované.
· Náhlý výskyt. Nový druh nevzniká v určité oblasti postupně, trvalou přeměnou svých předků. Objevuje se náhle a již plně "zformovaný".
Autor
knihy se domnívá, že hromadná vymírání řady druhů živočichů svědčí pro
existenci potopy světa. Vychází pochopitelně z biblické představy, že
všechny organismy byly stvořeny „Bohem“ v jednom období a všechny
vyhynulé druhy žily v předpotopní době pohromadě. Významný profesor
paleontologie David Malcolm Raup napsal o hromadném vymírání druhů
velmi poutavou knihu. Pokládá si otázku, zda vymírající druhy měly
"špatné geny", které způsobily jejich zaostávání v konkurenci, nebo
prostě "měly smůlu" a vyhynuly při nějaké živelné katastrofě. Autor
dochází k závěru, že se uplatňují tři způsoby vymírání. Jednak náhodné
vymírání, které není závislé na rozdílných adaptacích organismů k
prostředí. Dále výběrové vymírání v darwinovském smyslu, které vede k
přežití pouze nejodolnějších a nejlépe adaptovaných druhů. Konečně
existuje záludné vymírání, při němž vymírají výběrově druhy nikoliv
kvůli tomu, že by byly hůře adaptovány.
V
roce 1972 Richard E. Leakey informoval vědeckou veřejnost, že nalezl v
blízkosti Rudolfova jezera v Keni ve východní Africe lebku člověka,
jejíž stáří odhadl na 3 milióny let. V roce 1973 na přednášce v San
Diegu vyjádřil své přesvědčení, že jeho objevy smazávají vše, co se
dosud o evoluci člověka předpokládalo. Autor knihy v souladu s Biblí a
jinými židovskými písemnostmi uvádí, že předpotopní lidé byli velkého
vzrůstu a že žili ve stejné době, jako dinosauři. Na podporu své
hypotézy uvádí nálezy v Texasu, kde byly nalezeny otisky chodidel
člověka vedle otisků nohou veleještěrů. Tyto otisky chodidel člověka
měly délku
Stopy
obrů, části jejich koster a jejich stavby byly nalezeny na mnoha
místech světa. Archeoložka Doane Hageová pracovala v letech 1969-1972
na americké vojenské základně ve městě Sukiranu na japonském ostrově
Okinawa. Podnikala výlety na maličký ostrůvek, vzdálený asi
I poblíž Okinawy, u pobřeží ostrova Yonaguni, nalezli potápěči v hloubce
V roce 1968 pan Meister v oblasti Antelope Springs ve státě Utah objevil zkamenělé stopy obuté nohy dlouhé
Teprve v poslední době si někteří vědci položili otázku, proč nacházíme podstatně více kostí, či spíše dobře dochovaných koster z dinosaurů než z hominidů, přestože jsou údajně o miliony let starší? Michael A. Cremo a Richard L. Thompson předložili ve své příznačně nazvané knize „Zakázaná archeologie“ bezpočet vědeckých důkazů z celého světa, které dokazují existenci člověka už před více než 300 miliony let (podle současného počítání). V každém případě z toho vyplývá, že lidé žili současně s dinosaury. To ostatně dokazují i měření stáří kostí Arcocanthosaura z okolí Palixy River v Texasu. Měření prováděly dva různé týmy amerických vědců pod vedením H.R.Millera. Stáří kostí se i po kontrolním měření pohybovalo v prvním případě okolo 33 000 let, ve druhém případě dokonce okolo 25 000 let, což odpovídá sumerskému datování potopy světa na 24 500 let př.n.l. To znamená že i globální tropické klima dokázané existencí dinosaurů se posune daleko blíže k přítomnosti, a doby ledové se přesunou do historické doby. Existence dinosaurů byla potvrzena i na Špicberkách, na Aljašce a v Antarktidě, což navíc dokazuje, že v předpotopní době byly tyto části Země nejen bez ledu , ale že byly součástí jediné pevniny. Současnou existenci lidí a dinosaurů dokládají i skalní malby a dokonce i sošky dinosaurů, nalezené v Americe. Jestliže pravěcí lidé neprováděli rekonstrukci dinosauřích koster jako dnešní vědci, zbývá už jen ta možnost, že kreslili a sochali to, co viděli