Alžběta Báthoryová Narodila se roku 1560 v Nyibátoru v zemi Sedmihradské. Navzdory legendám a románu Jožo Nižnanského, ze kterého je dnes ve všeobecném povědomí známa jako hraběnka toužící po věčné kráse a neváhající pro ni vraždit mladé nevinné děvy, aby se mohla koupat v jejich krvi, která dle pověr jí dodávala věčné krásy, byly důvody jejích krutých činů zjevně sexuálního charakteru. Ve víru svých zvrhlých sadisticko-lesbických činů své oběti mučila a zabíjela.
Budeme-li věřit fragmentům sepsaných Andrászem Bártoldym, již v dětství se projevovaly její sadistické sklony. Směrodatný je i fakt, že pro většinu Báthoryů, rodu sužovaného dědičnou epilepsií, byly charakteristické extrémní povahové rysy. Tyranie poddaných, krutost a nezvyklá smyslnost vrcholila v sexuálních zvrácenostech a sadismu. Všechny tyto sklony kulminovaly v osobě Alžběty Báthoryové, snad protože byla incestním potomkem dvou příslušníků tohoto rodu.
Psychologicky vzato je dosti pravděpodobné, že vše mohlo začít týráním zvířat, zálibou, jež si našla v pozorování kopulujících psů, osaháváním služebných, přibližně tedy tak, jak to vyobrazuje autor výše zmíněných fragmentů. Koneckonců uvolněné mravy evropské šlechty té doby jsou všeobecně známy. Sahání na prsa a mezi nohy mladým služebným, když tehdy třináctiletou Alžbětu oblékaly, nebylo zřejmě ničím tak neobvyklým - zejména ve službách Báthoryů - a nikdo ze služebných se i tak neodvážil proti Alžbětě cokoli říci.
Již z dětství si odnesla zálibu v ohni, která ji provázela celým životem. Oheň jí byl - krom jejích nejbližších sloužících (Helena Jó, Dora Szentésová a Ján Ujváry, známý jako Ficko*) nejvěrnějším společníkem. Ráda se dívala na Ficka, kterak na její přání mrhal mladé dívky, jež si brala do služeb, nebo jim nakázala se svléci a pak vykonávat nějakou činnost či je nahé nechala stát v přítomnosti mladých mužů. Milovala pach spáleného masa, stejně jako vůni čerstvé krve. Své oběti pálila svíčkou na genitáliích a prsou. Rozžhaveným železem na značkování koní je cejchovala po celém těle. Vbodávala jim jehlice pod nehty a uštipovala kusy masa kleštěmi… S rostoucím věkem nutno předpokládat stále nové a rafinovanější způsoby mučení. Obvykle celá tato sexuální obscénnost začínala vykonstruovaným obviněním, fackami, nadávkami, někdy i jemným mazlením, při kterém se možná občas i sama Alžběta svlékla. Postupně se brutalita zvyšovala - ze značkování cejchem po těle přešla k vervání žhavého železa do pochvy, z pořezávání prsou k jejich úplnému odřezání, až vše vyvrcholilo smrtí oběti. Rána z milosti neexistovala, jen pomalé umírání v bezedné propasti nepředstavitelných muk.
Není logické domnívat se, že by všechny takovéto sklony byly jen dědictvím po předcích, i když geneticky předaná epilepsie nabyla u Alžběty extrémní podoby - trpěla velice silnými, takřka nepřetržitými migrénami (bolest ustupovala při mučení). Můžeme předpokládat tvrdé sexuální zážitky v ranném věku, kdy byla sama postavena do role oběti. Psychologickému profilu takovýchto činů by též odpovídalo, že i když byly tyto zážitky nepříjemné, byly znovu žádány. V sexuální roli k mužským partnerům lze tudíž předpokládat masochistické zaměření a to nejen** do doby před svatbou s Františkem Nádašdym, jehož si vzala 8. 5. 1575. I zásnuby proběhlé rok před tím, byly pro Alžbětu potupným zážitkem, neboť Nádašdy se nemohl dostavit, zastupoval jej jakýsi chudý zeman. Podle některých pramenů Nádašdyho po celé své manželství nenáviděla. Byl to obhroublý, necitlivý šlechtic, který trávil většinu svého času v protitureckých válkách. Mnozí autoři však tvrdí pravý opak. Nádašdy byl k poddaným značně krutý, což jistě vyvolávalo u Alžběty sympatie a jeho občasné návštěvy přinášely do - jinak pustých - sídel závan života, což bylo zejména za života pedantské, fanaticky křesťanské tchýně jediným vysvobozením ze spárů nevýslovné nudy, jež mohla být také jedním ze spouštěčů. Když v roce 1576 byla vysvobozena její smrtí a stala se jedinou paní (správcovou), mohly se konečně Alžbětiny touhy rozlétnout naplno a ještě více se popruhy krutosti povolily v r. 1604, po smrti Františka Nádašdyho.
Prvními, kdo upozornil na nemravný život čachtické paní, byli vychovatel jejího syna Imrich Megyeri a tamní kazatel Ján Abrahamides Ponický. Též ze strany poddaných je možno počítat s upozorněními, ale ta se nám nedochovala.
Po svatbě s Františkem Nádašdym zavítala do rodného Sedmihradska jen výjimečně; roku 1610 tím směrem pohlížela stále častěji. Dokazuje to list, jež Alžběta napsala svému bratranci a údajnému milenci Gabrielu Báthorymu, krutému vládci Sedmihradska. Od svých špehů věděla o výsleších, které prováděli dva pronotáři Bratislavského soudu, proto měla připraveny vozy s nákladem pro rychlý odjezd do Sedmihradska. Ke konci prosince 1610 její nervozita dosahovala vrcholu, náhlou intervenci, vzhledem k tuhým mrazům a velkému množství sněhu nepředpokládala. Nastal čas její poslední oběti.
Při večeři na čachtickém zámku jí krom jejích služebných obsluhovala mladá dívka Dorica Szalaiová. Při obvyklých Alžbětiných praktikách se pod náporem vojáků rozletěly dveře komnaty. Pro Doricu bylo již pozdě. Svou poslední oběť usmrtila 29.12.1610. Alžbětu Báthoryovou nechali dopravit na čachtický hrad, obě služebné uvěznili ve městě a Ficka v zámku. Kromě mrtvé Doricy nalezli na hradě ještě další dvě umírající dívky a v podzemní kobce vojáci objevili několik zmučených a svázaných děvčat. Zároveň palatin Juraj Thurzo vydal rozkaz lapit myjavskou Majernici.
Soud počal prvním dnem nového roku v Bytči. Helena Jó a Dora Szentésová byly odsouzeny k upálení zaživa a předchozímu uštípání všech prstů na nohou železnými kleštěmi. Ján Ujváry- Ficko byl pro nízký věk odsouzen k setnutí hlavy, načež jeho tělo spálili s oběma služebnými. Myjavskou Majernici, obviněnou z čarodějnictví a výroby jedů, upálili zaživa 24.1.1611 v Bytči. Alžběta Báthoryová, odsouzená k doživotnímu uvěznění (zazdění) na čachtickém hradě, skonala 21. 8. 1614 v pozdních hodinách. 25. listopadu téhož roku ji pochovali v čachtickém kostele. Hrobka ani rakev s ostatky Alžběty Báthoryové se nikdy nenašly. …………………………………………………………………………………………………… *Ficko: nalezenec, skřet, poloidiot, kdysi dvorní šašek. U výslechů nejvíce spolupracoval, ale zároveň nejméně obvinil Alžbětu. Měl 18 let, když jej popravili. Zřejmě byl do Alžběty zamilován.
** Alžběta Báthoryová byla známa svým nepřístojným výběrem milenců a takřka veřejným laškováním. DarkMakeR. Čti dokument o Čachticích
|
