www.sladkalu.estranky.cz

ALŽBĚTA BÁTHORYOVÁ alias ČACHTICKÁ PANÍ

Erzsébet Báthory (1560 Nyirbáthor - 21.sprna 1614 Čachtice), patřila k jednomu z nejvýznamnějších uherských šlechtických rodů.

 Jeho příslušníky byli i polský král Štefan Báthory či sedmihradský kníže Gabriel Báthory. V neméně významném postavení, ve funkci vojenského poradce císaře Rudolfa II. Habsburského, byl také její manžel Ferenc Nádasdy, za něhož se provdala jako patnáctiletá. Porodila mu pět dětí, dcery Anna a Katarína a syn Pavel se dožili dospělosti, Andrej a Orsloya zemřeli v útlém věku. Manžel Ferenc podlehl 1604 následkům válečného zranění.

Alžběta žila v době mocenských a náboženských válek a její život, posléze jako vdovy vlastnící obrovský majetek, skutečně nebyl lehký. Uhry byly rozdělené na habsburskou a osmánskou říši, hlavním městem Uher byla Bratislava. Do tzv. Horních Uher patřilo Slovensko i část Polska, území na východě tvořilo knížectví Sedmihradské, kterému vládl sedmihradský kníže a polský král Žikmund Báthory a později jeho synovec Gábor.

Až do začátku Patnáctileté války s Turky v roce 1591 byly vztahy mezi Habsburky a Osmánskou říší v podstatě mírové. V rozpoutání války s Turky hrál na straně uherské politiky významnou roli také Alžbětin manžel František Nádasdy. Původní plány ale skončily fiaskem, Turky se definitivně vytlačit nepodařilo, země byla neustálými válečnými útrapami vydrancovaná, Sedmihradsko rozvrácené. V posledních válečných letech (1604–1606) propukla de facto občanská válka, kdy István Bocskai bojoval nejen za ukončení vojenského konfliktu s Turky, ale také za svobodu protestantského vyznání, tedy proti habsburským snahám o rekatolizaci země. Obojí končí až roku 1606, nicméně i nadále na celém území pokračuje vnitřní boj mezi stoupenci Habsburků a uherskou šlechtou.

Čachtická paní

Z výslechů obviněných a 13 svědků došla porota a soudci, vedeni Nejvyšším královským soudcem Teodorem Sirmiensisem ze Súľova a za aktivního dozoru Juraje Thurza k závěru, že na hradě bylo mučeno a zavražděno 37 až 80 dívek. Za tyto činy byla Ilona Ió a Dorota Szentésová odsouzena k upálení na hranici. Ještě předtím měly být oběma ženám vytrhány katovými kleštěmi prsty. Jan Ujáry alias Ficko byl odsouzen k smrti stětím a poté spálen společně s oběma ženami. Na rozdíl od žen mu nebyly trhány prsty. Rozsudek byl po vyhlášení okamžitě vykonán. Katarinu Beneckou soud pro nedostatek důkazů osvobodil. O 14 dnů později (24.ledna 1611) skončila na hranici také Eržika Majorová z Myjavy aniž by byla vyslýchána. Soudu stačilo, že o ni kolovaly v kraji zvěsti, že je spojena s ďáblem. Byla totiž bylinkářkou a údajně uměla léčit i jizvy po popáleninách. Ján Ujváry ji označil za nejkrutější ze všech. V rozsudku se o trestu pro Alžbětu Báthoryovou místo nenašlo. Byla zazděna v jedné místnosti čachtického hradu a v osamocení 28. srpna 1614 ve věku 54 let zemřela. Pochována byla v čachtickém kostele. Po její smrti se vyskytly spekulace, že byla otrávena.

Mnozí historici zvláště z Maďarska předkládají argumenty, které ospravedlňují baronku Báthoryovou a samotný proces považují za vykonstruovaný s politickým pozadím. Alžbětin strýc Štěpán Báthory byl totiž v letech 1575 -1586 polským králem a úspěšným vojevůdcem ve válkách s Ruskem. Kromě této politicky významné osobnosti stál v době zatčení baronky v čele Sedmihradska její synovec, mladý a ambiciózní kníže Gabriel Báthory, kterého se Thurzo pokusil z čela knížectví odstranit. Palatin se také údajně chtěl zmocnit i barončina rozsáhlého majetku. Právní zvyklosti v této době umožňovaly konfiskaci majetku, pokud by se prokázal úmysl zavraždit krále. K tomu bylo ovšem třeba svědectví dalších nejméně 7 šlechticů. Baronka to při svých protestech dala najevo. Své zatčení označila jako rozsáhlé spiknutí, za kterým stojí Thurzo - bývalý spolubojovník jejího manžela.

Zajímavé, leč neověřené je tvrzení, že palatinem nalezená umučená oběť na barončině panství byla exhumovaná dívka, která zemřela tři měsíce před tím, než Thurzo s vojskem vtrhl na panství. Nasvědčuje tomu mrtvolný zápach v podzemí zámku. Faktem zůstává, že dvě zachráněné dívky se stopami mučení nikdy před soudem nesvědčily. I přes tyto argumenty je nutné připustit, že Alžběta Báthoryová byla na své poddané velmi krutá a nelze vyloučit, že se přímo či nepřímo podílela na smrti některých svých poddaných. Obyvatelé ji skutečně nenáviděli. Zdi hradu opouštěla pouze se silně ozbrojenou stráží. Nutno ovšem podotknout, že krutost panstva nad poddanými byla tehdejší "dobová norma". Jako nesmyslná byla prokázána legenda o tom, že se baronka koupala v krvi zavražděných dívek. Stejně tak byla prokázána neexistence smrtící panny, kterou měla Alžběta údajně používat. Thurzo i jeho vojáci žádnou takovou pannu nenašli. Navíc se legendy o panně objevily až po více než sto letech po její smrti.

Nejčastěji diskutovanou otázkou v případě Alžběty Báthoryové je skutečný počet obětí. Jedinými, přesto velmi nespolehlivými zdroji jsou výslechy osob, které byli palatinem obviněny z ukrutností a vražd. Nespolehlivým zdrojem jsou především proto, že výslechy obviněných měly jediný cíl – přiznání se ke zločinům, ze kterých byli obviněni. K tomu účelu sloužili i jednostranně a účelově kladené otázky. Jistě není bez zajímavosti, že každý z vyšetřovaných uváděl jiný počet obětí, ač se na mučení podíleli společně. Podle historiků hájících baronku je počet obětí součtem všech jmen, která v procesu od každého obviněného padla. Přitom prý soudci nebrali v úvahu, že se některá jména u různých výpovědí opakovala. Podle sčítání soudem je počet obětí 37 - 80. Lze tedy s jistotou tvrdit, že baronce je přičítáno mnohem více obětí, než jí bylo – byť pochybně - prokázáno.




erb rodu Báthory