www.sladkalu.estranky.cz

                       ČACHTICKÁ PANÍ - BÁTHORY

                  Jak to bylo s krvavou hraběnkou z Uher

Hraběnka Alžběta Báthoryová se narodila v roce 1560 v Nyírbátoru jako dcera župana hraběte Jiřího Báthoryho z ecsedské větve rodu a Anny, dcery sedmihradského vévody Štěpána Báthoryho (1477–1534) ze somlyóovské větve rodu – Čachtická paní je považována za nejhrůznější vražedkyni v dějinách Uher…

Alžběta byla příslušnicí mocné a věhlasné rodiny jedné z nejmocnějších v Uhrách i Evropě. Její předkové svůj původ odvozují ze starobylého rodu Hunt-Poznan, který se vzpomíná už v 10. století za panování uherského krále Štěpána. Příjmení Báthory začali používat od r. 1279, kdy se usadili v lokalitě Báthor.

Postupně se tento rod zařadil mezi nejbohatší v Uhrách. Jeho členové působili v mnohých významných politických i církevních funkcích a zastávali ty nejvýznamnější úřady v zemi:

• Její strýc byl sedmihradský kníže a pozdější polský král Štěpán Báthory (1533–1586)
• Dalším strýcem byl sedmihradský kníže Krištof Báthory (1530–1581)
• Její bratr Štěpán byl zemským soudcem a županem Szabolcské, Somogyovské a Satumarské stolice.
• Její syn Pavel (1598–1633) byl vysokým stoličným hodnostářem
• Dcera Anna se stala manželkou hlavního kapitána zadunajských vojsk Mikuláše Zrínského (1580–1622)
• A druhá dcera Kateřina byla manželkou zemplínského župana Jiřího Drugetha.
• Alžbětiným bratrancem (synem Krištofa) byl sedmihradský kníže Zikmund Báthory

V jejích patnácti letech ji provdali za župana a hl. kapitána uherských vojsk hraběte Františka II. Nádasdyho (1555–1604) – velmi krutého a sadistického vojáka jenž disponoval obrovskou silou a byl postrachem nejen pro turecká vojska.

Alžběta žila střídavě na rodinných panstvích po celých Uhrách, nejčastěji v Sárváru, Keresztúru, Čachticích, Vranově na Topľou a v palácích v Prešpurku (Bratislavě) a Vídní.

Na svou dobu byla velmi vzdělaná, hovořila latinsky, maďarsky i německy. Se svým manželem udržovala společenské styky s předními uherskými magnátskými rodinami v monarchii, především pak s rodinou hraběte Juraje Thurzy. Nádasdy a Thurzo se spolu seznámili v době tureckých válek. Jejich rodiny se pak vzájemně navštěvovali, chodily na svatby svých dětí a manželky obou si vzájemně dopisovali.

Krvavá hraběnka a nejmasovější vražedkyně v uherských dějinách, (počet jejích obětí se podle odhadů historiků pohybuje mezi 300 – 650, ale také 3000) týrala své vězně hrůznými způsoby. Polévala je nahé v zimě na mraze studenou vodou dokud zcela nezmrzli, zapichovala jim jehlice a jehly za nehty, týrala je hořícími svíčkami nebo jim žhavé jehlice či železa vkládala do genitálií, přičemž dívky musely strašlivě trpět a umíraly v šílených bolestech.

Převážně mladé dívky získávala prostřednictvím svých přisluhovačů pod záminkou služby na svých hradech, únosy z domovů a chytáním na cestách. Nešlo přitom vždy jen o děti-siroty, ale i o děvčata z chudších šlechtických rodin. Nejvíce mladých dívek umučila v Čachticích a Sárváre, ale i v Prešpurku a Vídni.

Z lékařského hlediska šlo o nemocnou impulsivní sadistku, přičemž krutosti na ženách páchala pod tlakem neodolatelného vnitřního impulsu.

Dispozice ke krutosti se v její rodině projevovaly vcelku často. O její činnosti věděli od začátku (prokazatelně od r. 1585) kromě jejích přisluhovačů i úředníci na panstvích, kteří se jí však obávali. Věděl o nich pravděpodobně i manžel František Nádasdy, který je nejen kryl, ale v mnohém zřejmě i svou ženu inspiroval.

Masové vraždění „krvavé grófky“ vyvolávalo odpor poddaných natolik, že například v Čachticích nemohla ven z hradu bez ozbrojeného doprovodu ani ve dne. Její zločiny se také nedaly krýt věčně, nehledě na to, že v širokém okolí jejích hradů se nacházely zbytky částí lidských těl, které její pomocníci špatně zakopali a vlci je zcela nesežrali. Také se stávalo, že byly po zimě odkryty tajícím sněhem a psi a vlci je pak roznesli po krajině. Zohavené pozůstatky děvčat byly pohřbívané nejen v polích a lesích, ale i na hřbitovech či v obilných jámách.

Koncem roku 1603 zasílá vážně nemocný Nádasdy dopis hraběti Jiřímu Thurzovi, kde ho žádá o ochranu své rodiny – dětí i manželky Alžběty Báthoryové jakož i rodinného majetku po své smrti. Nádasdyho totiž kromě přátelství k Thurzovi vázal i nepřímý příbuzenský vztah, do něhož se dostal právě přes rod Báthory. Obě rodiny navíc spojilo i další příbuzenské pouto, protože ovdovělá Alžběta provdala svou starší dceru Annu za Mikuláše Zrínského (1580–1622), hlavního kapitána zadunajských vojsk a hlavně – bratrance Jiřího Thurzy.

A tak Alžběta pod ochrannými křídly hraběte Thurzy nadále páchá své zločiny a po smrti svého muže buduje na Čachtickém hradu nové mučírny.

Její zuřivost a nelidskost však stále více a více prosakuje na veřejnost, až pod tímto tlakem veřejně vystoupil proti jejím zločinům protestantský kazatel Š. Maďari v Sárvári, který napsali dopis přímo králi. Rovněž obyvatelé Čachtic a také sám čachtický farář J. Abrahamides – Ponický se obrátili s prosbou o pomoc na nejvyššího nadřízeného čachtického faráře superintendanta Eliáše Lányho do Bytče.

Král Matyáš II. proto 5.3.1610 ukládá hraběti Thurzovi, tehdy již uherskému palatinovi (nejvyššímu zemskému správci a soudci po králi), prošetřit tyto stížnosti na Alžbětiny zločiny. Vyšetřovateli byli stanoveni členové prešpurského tabulárního soudu Ondřej Keresztúry a Mojžíš Cziráky.

Palatinovi Thurzovi tak nastaly těžké chvíle. Jeho odpůrci pod vedením hraběte Petra Fábryho, kardinála Forgácha a Imricha Megyeriho žádají řádné prošetření a veřejný soud.

HraběThurzo ví, že by měl podle platných feudálních zákonů za takovéto zločiny poslat i tak vysokou šlechtičnu, jakou byla Alžběta Báthoryová, před soud který by ji za to nepochybně odsoudil k trestu smrti (už vzhledem k tomu, že mezi oběťmi byly i šlechtičny), ovšem na druhou stranu takovou situaci nemůže připustit pro svoje důvody přátelské a příbuzenské, ale i politické.

Alžběta jakožto příslušnice přední uherské aristokracie měla mocné příbuzné a jejím odsouzením by byly ohroženy nádasdyovské majetky a veřejné potupě by byla vystavena celá široce rozvětvená rodina.

Alžbětin synovec Gabriel Báthory byl sedmihradským knížetem a Thurzo nesměl dát podnět nepokojnému Sedmihradsku k dalšímu otevřenému sporu namířenému proti Habsburkům. Navíc Thurzův dvorní rádce evangelický superintendent Lány předává hraběti dopis od čachtického faráře, který ho utvrzuje ve velké pravděpodobnosti vojenského konfliktu ze strany tohoto sedmihradského knížete.

Jak se později ukáže, tak vážnost tohoto nebezpečí přikrášlila sama Alžběta, aby zastrašila bezmocného čachtického faráře.

Uherský palatin hrabě Thurzo se tedy rozhoduje splnit slib daný Nádasdymu, zdržuje vyšetřování a spolu s Alžbětinými zeti domlouvá plán na záchranu rodinného majetku.

Pod jejich nátlakem sepsala Alžběta tajně testament, ve kterém celý majetek odkazuje svým dětem. Alžběta, která věděla o vyšetřování proti své osobě a stále spoléhala na své postavení, měla přesto v Čachticích připravenou kolonu vozů k útěku do Sedmihradska.

Jakmile byl Thurzo informován o výsledcích vyšetřování, rozjel se 29. prosince 1610 společně s Alžbětinými zeti a oddílem vojska do Čachtic. Zde údajně přistihli Alžbětu přímo při mučení mladých děvčat. Podle domluveného plánu ji palatin Thurzo na místě odsoudil k doživotnímu vězení na Čachtickém hradě, do kterého ji ihned uvrhl.

Tím však vše zdaleka nekončí, a hrabě Thurzo musí odolávat velkým tlakům, které jsou na jeho osobu vyvíjeny ze všech stran.

Především pak další příbuzný Alžběty, sedmihradský kníže Zikmund Báthory požaduje propuštění čachtické paní s tím, že se sám osobně postará o její diskrétní dožití na některém ze svých panství v Sedmihradsku.

V lednu 1611 se ve Velké Bytči konal soudní proces s Alžbětinými přisluhovači Janem Ujvárim zvaným Ficko, jenž byl odsouzen k trestu smrti setnutím hlavy, Ilonou Jó a Dorotou Szentesovou, které byli odsouzeny taktéž na smrt a to upálením zaživa. Předtím jim kat ještě železnými kleštěmi uštípal prsty na rukou. O pár dní později odsoudili a upálili zaživa Majerníkovou z Myjavy, obviněnou z čarodějnictví a přípravy jedů, které si u ní Alžběta Báthoryová objednávala.

Tím ovšem stále vše nekončilo a panovník cítíc stále možnost zisku Nádasdyovského majetku pro královskou korunu, nařizuje 14. 1. 1611 palatinovi Thurzovi nové vyšetřování, údajně proto, že ke králi se donesli nové informace a tak panovník nařídil vídeňské komoře aby odsoudila Alžbětu Báthoryovou k trestu smrti.

Palatinovi Thurzovi se však podařilo i toto nařízení odvrátit, pravděpodobně se postaral o to, aby se panovník dozvěděl o testamentu, jímž byl majetek Nádasdyů odkázán dětem a tudíž by nemohl připadnout královské koruně. Král proto pravděpodobně ztratil o tento případ zájem, a tak se veřejný soud s „krvavou grófkou“ nikdy nekonal a uvězněná Alžběta zemřela 21. srpna 1614 v Čachtickém hradu. V listopadu téhož roku jí pochovali pravděpodobně v kryptě čachtického kostela, i když podle jiných zdrojů je Alžběta pochována v rodinné hrobce v Sárvári.

Krutost a útlak čachtické paní se přenášel dál v lidových pověstech a postupně se Báthoryová stala hrůznou legendou.

O jejím sadistickém mučení se dochovalo mnoho příběhů, které byly z velké části i přikrášleny například koupelemi v krvi mladých dívek či zavíráním žen do tzv. železné panny. Železná panna mělo být zařízení na popravu zvlášť krutým způsobem, kdy oběť dali do duté figury lidské postavy, která se pomalu mechanicky zavírala, přičemž železné ostny umístěné uvnitř odsouzeného postupně probodaly.

Ani krvavé koupele ani železná pana se však nikdy neprokázaly. Z lékařského hlediska bylo koupání v krvi kvůli zkrášlení nesmyslné, protože krev se rychle sráží, stydne a zapáchá. Taktéž použití železné pany se v době Báthory (přelom 16. a 17 stol.) zdá být velmi nepravděpodobné. Podobná pana se údajně vyskytuje v inventáři hradu Trenčína, ta je však až z roku 1678.

Doposud nevyjasněný problém však tkví především v otázce, zda se sama Alžběta nestala obětí své doby. Období 16. a 17. století se v celé Evropě vyznačuje mocenskými boji nejen mezi státy, ale i královskou korunou a předními feudály. Nebylo tomu jinak ani v Uhrách, kde se Habsburkové snažili protlačit svou centralistickou vládu, protireformaci a mocenskou převahu nad Turky.

Alžběta, jako členka mocného a téměř nezávislého rodu jejíž příbuzní stáli v čele země, o kterou probíhal politický habsbursko-turecký (křesťansko-muslimský) boj, stála uprostřed všeho dění.

Navíc krutost nad poddanými a vrozený sadismus v rodě Báthoryů nebyl v této době neznámý. 

Proč však takový hon právě na Alžbětu? Řada historiků se přiklání k verzi, že Alžběta byla jen osobou ve špatném místě v nesprávný čas. Na jedné straně se zde odehrával politický boj mezi hrabětem Thurzem jako palatinem uherským a mezi sedmihradskými knížaty z rodu Báthory, na straně druhé je tu králův zájem o obrovský majetek Nádasdyů a Báthoryů, který brání hrabě Thurzo jak z pozice příbuzného Báthoryů tak i přítele jejího zesnulého chotě.

V neposlední řadě nemůžeme přehlédnout snahu Habsburků o kontrolou nad Sedmihradskem a tím i snahu o omezení vlivu rodu Báthory na tomto území.

Nicméně ať už na pozadí toho příběhu bylo cokoliv, sadismus krvavé grófky je nepochybný stejně tak, jako přínos jejího života do literatury a byznysu dnešní moderní doby.

O Alžbětě Báthoryové jako o Čachtické paní byla napsána řada uměleckých děl, románů i básní a její přiběh se dočkal i nejednoho filmového zpracování. Nejznámějším románem se stala Čachtická paní od Joža Nižňanského, držící se však více tradičních mýtů a pověr, než skutečnosti.

Mnohem věrohodněji se zabýval osudem krvavé hraběnky ve své monografii J. Kočiš a konečně v roce 2003 vydal Andrej Štiavnický poslední část své románové trilogie, řídící se převážně historickými fakty a reálným dějem. Co do filmového zpracování, měl minulý týden v Karlových varech na MFF premieru nejnovější film Juraje Jakubiska – Bathory.