Většině z nás se ale při vyslovení slova „pravěk“ vybaví jen ještěři, dinosauři, mamuti, lidoopi a pračlověk. My však půjdeme mnohem hlouběji a nahlédneme i do okultních a mystických pramenů které hovoří o tom, že naše minulost je mnohem barvitější, než si dovedeme představit. Zprávami, které hovoří o tom, že člověk se nevyvinul pouze z opice a sám od sebe a tím, že inteligentní bytost a život vůbec nejsou jen výsledkem souhry náhod a okolností. A nejen to, také že život neexistuje jen ve skupenství, které vidíme, cítíme nebo nějakým způsobem vnímáme, ale naopak i v dimenzích, kterou jsou nám neviditelné, vědecky nezkoumatelné, neměřitelné a že jich je dokonce mnoho. Jedná se tedy o sbírku informací z různých pramenů, vedle historických také záznamů jasnovidců a návštěvníků vyšších světů, tak jak je zaznamenala média. Historie Atlantidy se opírá především o záznamy Blavatské, ale i jiných okultistů, včetně záznamů z regresivních hypnóz, při kterých hypnotizovaní měli navštívit své minulé životy na Atlantidě.

V přehledu ale vycházíme především z faktů, v nichž se různí okultisté shodují, případně se dokonce shodují i s vědeckými poznatky. Bohužel informace, které se týkají tohoto období jsou i z okultních zdrojů často velmi kusé, často dokonce není ani zcela jasné, na jaké úrovni se ten který děj odehrával. A nejen to, také v chronologii, v datování jsou někdy značné mezery. Mnozí sice hovoří o stejných událostech, avšak udávají jiné časové souřadnice. Náš fyzický svět má tři rozměry - čas, prostor a pohyb, ale na onom světě žádný čas neexistuje. To je také důvod proč i při návratech médií do jejich minulých životů bývá obtížné říct, ve které době se nachází. Nebo dobu, kterou udávají je pouze jejich pocit. Často ji nedovedou vůbec určit, zvláště při návratech do éry Atlantidy, kde se pravděpodobně čas měřil úplně jinak než dnes, pokud vůbec. Nakonec dobu ranného vesmíru nelze ještě vůbec časově měřit, protože hmota, která ho vytváří, teprve vznikala. Proto musíme brát veškerá datování přepočítaná na naše současné měření času s rezervou a nakonec, přesnější chronologická data nejsou ani důležitá. V každém případě období Atlantidy dělíme na tři hlavní stádia - ranné, střední čili vrcholné a pozdní, kdy se začala propadat na fyzickou úroveň. Než se ovšem vůbec dostaneme k bájné Atlantidě, budeme muset napřed projít nekonečnými eóny období pravěku, kdy Země skutečně prý nebyla trvale obydlená žádnou civilizací a v žádné dimenzi a probíhala tu prakticky jen materiální evoluce a experimenty s fyzickým vývojem lidské rasy. Dovíme se tak, že naše těla jsou výsledkem řady experimentů a dlouhodobého šlechtění, než se ujala a že jejich podivuhodná složitost a dokonalost není výsledkem slepých náhod. Jinými slovy, že evoluce neprobíhala sama od sebe, ale že mohla být a je nejen naprogramována, ale také účelově řízena vyššími bytostmi.

Co je vesmír?

Vesmír je lokalita, ve které se nyní nacházíme. Fyzická, hrubohmotná, tvořená všemi námi viditelnými, hmatatelnými či alespoň vnímatelnými objekty, naše tělo, planety, vesmír atd. Zde platí pevně dané fyzické zákony, se všemi známými rozměry vnímání času a prostoru, které nelze měnit a kterým jsme podřízeni. Čas a prostor je určován hmotnými objekty, které určují veškeré fyzické zákony (pokud by ve zdejší lokalitě neexistovaly žádné hmotné objekty, neexistoval by samozřejmě čas ani prostor). Přesto je zde pojetí času a prostoru pouze relativní a liší se podle hmotnosti fyzického (éterického) objektu (planety nebo hvězdy), tj. je na různých místech vesmíru odlišné. A nejde jen o čas astronomický, který je dán oběhem planety kolem své hvězdy a otáčením kolem své osy. Jde o skutečný čas. Ten je na každém vesmírném tělese jiný, podle hmotnosti hmoty. Právě gravitace a skupenství hmoty totiž určuje, jak rychle čas poplyne (tj. jak rychle způsobí fyzické opotřebení).

Vesmír, tedy hmota ze které je tvořen má omezenou životnost. Ani vesmír není věčný a nekonečný. Měl svůj začátek a bude mít i konec. Není ani nekonečně velký, nemá sice viditelné hranice, ale přesto má konec, stejně jako země nemá hranice a můžeme ji obcházet do nekonečna. Jediný rozdíl je v tom, že na zemi žijeme na povrchu koule, kdežto ve vesmíru uvnitř bubliny. K opuštění prostoru Země potřebujeme překonat její gravitační sílu, a stejně tak k opuštění vesmíru, tj. mít dostatečné zrychlení - unikovou rychlost, která převyšuje rychlost světla (tj. nejvyšší možnou teoreticky dosažitelnou rychlost). Po překročení této rychlosti objekt natolik zvyšuje svoji frekvenci, že ztrácí svoji hmotnost a mizí, tj. přechází do onoho světa, hyperprostoru - mimo prostor a čas. Víme, že dokonce ani světlo nemá dostatečnou únikovou rychlost, aby ho nepohltila černá díra. Jedná se pak o dematerializaci, tedy odhmotnění – zrychlení frekvence atomů hmoty nebo naopak zhmotnění, zpomalení. (Na stejném principu mohly existovat i antihmotové zbraně, likvidující hmotu). Za hranicemi vesmíru je onen svět, odkud na tento svět přicházíme a kam se po smrti vracíme – prostorově řečeno. Vesmír končí tam, kde už dále není hmota, kde končí časoprostor.

Životnost hmoty je taková, jak je tato hmota „hmotná“. Tedy jaký má energetický potenciál. Zákon zachování hmoty se vztahuje k okamžiku, kdy dojde k vyčerpání energie hmoty nebo zhroucení hmoty v případě, že její hustota překročí maximální limit, dojde k protržení atomů a zhroutí se sama do sebe (je pohlcena svou vlastní gravitací a pohlcuje vše, co svojí gravitací přitáhne). V takovém případě vzniká ve fyzické lokalitě ona „černá nebo červí díra“ bez hmoty, která je zároveň průchodem do onoho světa.

Co je mimo vesmír?

Člověk není jen fyzické tělo a tento viditelný fyzický svět a vesmír není jediná forma existence, která existuje. Existuje neviditelná podoba člověka a neviditelný svět, které nelze dokázat ani vyvrátit vědeckými postupy. Člověk je nesmrtelný a existuje neustále, tedy před narozením do fyzického těla i po smrti po jeho opuštění. Onen svět, druhý břeh, či svět mezi nebem a zemí, jak se někdy říká, to jsou všechny světy, které nejsou fyzicky hmotné, ale nejsou ani duchovní. Je to svět, odkud člověk přichází, než se narodí a kam také odchází, když umírá. Je to vlastně trvalý a přirozený domov člověka - zatímco v tomto fyzickém světě tráví jen nepatrný zlomek svého času. Existenci onoho neviditelného světa, stejně jako duše, nelze exaktně dokázat vědeckými postupy, protože je nelze vůbec nijak měřit. Jsou složeny z protoplasmy - hmoty, které je ještě jemnější, než vzduch, světlo nebo elektřina a je mnohem tvárnější (její formu lze měnit pouhou myšlenkou). Nemohou ji proto zachytit ani nejcitlivější přístroje. Říkáme jí astrální hmota a těmto světům astrální nebo-li jemnohmotné světy. Pak jsou samozřejmě i světy, které jsou zcela nehmotné. Říkáme jim duchovní.

Tento neviditelný svět je jediný skutečný a neplatí v něm žádné fyzické zákony, zákony času ani prostoru. Viditelný fyzický svět je pouze dočasný - má vznik a zánik a charakterizují ho tři rozměry: čas, prostor a pohyb. Neviditelný svět nemá žádnou takovou charakteristiku, je ale obrazem našich myšlenek a emocí, ze kterých je tvořen. Když člověk usne anebo zemře a opustí tělo, vstoupí vlastně do své vlastní duše. Proto se říká, že každý si v sobě nosí ráj nebo peklo už za života. Neviditelné světy neobývá jen člověk, ale také dévové, andělé, víly, skřítkové... Jsou to imaginární světy snů, fantazie a pohádek. Věčné a nekonečné.

Vznik vesmíru

- 16,4 mld. Podle nejpravděpodobnější teorie explozí obrovského množství koncentrované energie. Tato žhavá koule se po výbuchu postupně začala měnit v mlhovinu či „horký mrak“, který se rozpínal čím dál víc a jak začal vychládat, začaly se v něm tvořit sraženiny a „cucky“. Z nich začaly vznikat první hvězdy a později planety s chladných a pevným povrchem. Rodí se tak struktura vesmíru: od centrální hvězdy vesmíru (Anapur, nejvyšší vedení), přes superkupy, hvězdokupy (skupiny a mraky), superkupy, mraky (skupiny mlhovin), mlhoviny (skupiny galaxií), galaxie, hvězdokupy, hvězdné soustavy až konečně po planety, planetky, komety, meteority a různé smetí. Tato bublina či vesmírný mrak ve kterém žijeme se ještě pořád roztahuje a rozpíná. Co bylo příčinou a co tuto explozi způsobilo, nikdo neví, stejně jako kde se to obrovské množství koncentrované energie vůbec vzalo.

Pokud tato exploze byla následkem spojení hmoty a antihmoty, zůstává záhadou, co se stalo s antihmotou po vzniku našeho vesmíru. Není vyloučeno, že existuje stále, resp. že vše hmotné má svůj protějšek v antihmotě, jak o tom hovoří některé teorie vědecké i okultní. Shodují se i v tom, že ve světě antihmoty panují velmi podobné zákony, což potvrdily také výzkumy s uměle vytvořenými částicemi antihmoty (tedy hmoty s opačným nábojem, kdy jádra atomů tvoří neutrony a kolem nich obíhají protony). Podle této teorie má vše, co existuje, včetně nás samých svůj zrcadlový duplikát v antihmotě, kde existuje nebo žije svůj nezávislý život. Podle okultních záznamů kdysi za dob ranné Atlantidy hmota a antihmota existovaly stále vedle sebe, aniž by se rušily.

Tento náš vesmír je také pravděpodobně jen jedním z nekonečného množství mnoha dalších. To co nazýváme nekonečným vesmírem, je tedy jen maličkým zrnkem v moři písku jiných vesmírů. Jak ale vypadají jiné vesmíry v bublinách této pěny si nikde netroufne ani odhadovat. Jako bulbiny vesmíry vznikají a zanikají a jiné vesmíry mohou být tvořeny hmotou zcela jiné povahy a mohou mít zcela jiné rozměry, než časoprostor. Už světy antihmoty stejně jako světy tvořené z jiných druhů hmoty jsou pro nás dosud obestřeny záhadou a není jasné, zda opravdu existují.

Jak vesmír zanikne také nikdo neví, ale jsou v podstatě dvě verze – až se všechna energie ve vesmíru spotřebuje, tak vychladne a rozpustí se nebo se jako černá díra zhroutí sám do sebe a zmizí. V obou případech by byl výsledek stejný. Předpokládá se, že dnes je někde v polovině své životnosti. Vesmír samozřejmně nikdo nikdy nezměřil a nikdo si ani netroufne odhadnout jak je velký, proto říkáme, že je nekonečný. Je tak velký, že jakákoli představa o jeho velikosti nemá prakticky význam. Podle okultních zdrojů má vesmír průměr 26 miliard let rychlostí světla (což by odpovídalo dvojnásobku stáří vesmíru), z toho Mléčná dráha (naše galaxie) nějakých 3 miliony. Ve vesmíru je nejméně 30 superkup galaxií, 150 miliard hvězd, 115 miliard hvězdných soustav a 5 milionů padlých vyspělých civilizací, které podléhají inkarnaci (obydlených planet je tedy jen nepatrný zlomek). Jinak je ale obydleno každé těleso, každá planeta a hvězda, avšak ve vyšších dimenzích. Více okultních informací o vesmíru v sekci Esoterika. Následující datování jsem částečně upravil i podle Mayského kalendáře, který se však v hlavních evolučních bodech nijak radikálně neliší od věděckých poznatků.

Vznik hvězdných soustav a planet

Dále budeme tedy vycházet z mystických pramenů, které nám říkají, že neexistuje jen to co je vidět, ale že kromě hmoty existuje i duch. Tento duch hmotu nejen stvořil a utváří ke svému obrazu, ale i neustále oživuje. Bez jeho působení a programování by byla mrtvou jako kámen a neexistovala by žádná evoluce. Žádný živý organismus by nemohl bez tohoto pohonu fungovat. Je to jakýsi motor všeho živého. Lidské bytosti jsou prý jediným druhem z bytostí nejnižšího duchovního původu, které mají svobodnou vůli a tudíž i možnost se tohoto procesu neúčastnit a odmítnout jej se všemi následky. Nejsou prý také omezeni jen jednu jedinou planetu ve vesmíru, ale naopak obývají různé končiny vesmíru a stejně jako živočichové na Zemi se dělí na různé vesmírné rasy, kteří jsou té pozemské více nebo méně podobné. Více o vzniku člověka - viz menu Budoucnost / Onen svět.

- 4,75 mld. Vzniká naše Sluneční soustava a planety. Stavba pláště, kůra, jádra a atmosfery planet je dána zbývajícími stopovými prvky při kondenzaci hmoty.

- 3,7 mld. Vzniká planeta Země tak, že dochází k výronu hmoty ze hvězdy Sirius B, kterou zachycuje gravitace Slunce nejdříve na 4. úrovni, později na 2. úrovni své soustavy. Velikost planety je však zatím jen poloviční a jedná se jen o horkou a plynnou kouli. Pozice Země je v současnosti taková, že Slunce je daleko od země 6 minut a od Pluta téměř 6 světelných hodin. Nejbližší hvězda je po Slunci Proxima Centauri, které je od Země 4,3 světelných let.

Světelný rok vzdálenost, kterou světlo urazí za jednu sekundu (300 000 km) násobeno juliánským rokem (tj. téměř 9 460 730 472 581 km). To je zároveň nejvyšší možná dosažitelná rychlost proto, aby objekt zcela nezmizel a nepřešel do vyšší dimenze. Pro cestování vesmírem je však nadsvětelná rychlost nezbytná, nejen kvůli velkým vzdálenostem, ale také proto abychom mohli navštívit jiné dimenze reality. Vyspělé civilizace prý touto technikou disponují, a to tak, že je uměle urychlován kmitočet částic hmoty, která tak mění své skupenství z viditelného na pro nás neviditelné. Jiným průchodem do vyšší dimenze jsou také černé díry, tedy bývalé hvězdy, které byly příliš velké na to, aby vychladly a scvrkly se. Jejich gravitace byla tak velká, že se zhroutily samy do sebe (došlo k protržení atomů a jejich jader) a tedy ke zničení hmoty. Černé díry jsou tedy skutečnými děrami ve hmotě vesmíru. O tom, zda jsou tyto průchody opravdu nějak využívány se žádné prameny ovšem nezmiňují.

- 3,45 mld. Sluneční soustava je stále ve stadiu vývoje. Venuše vzniká až v této době, podobným způsobem jako Země. Jejím zachycením v soustavě dochází však k přesunu Země ze 2. na 3. úroveň od Slunce. Soustava ale stále ještě nemá stejnou podobu jako dnes - máme tu planety, které už neexistují a naopak jiná tělesa tu ještě chybí. Pořadí planet před zachycením Venuše je od Slunce nyní toto: Merkur - Země - Maldek - Jupiter - Saturn - Uran - Pluto - Uni - Cae.

V této době, kdy vzniká hmota a hmotná tělesa se vesmír stále velmi liší od toho dnešního a jeho hmota nemá ještě vlastnosti jako dnes. Hrubá, fyzická hmota ještě neexistuje a vše je pouze ve stavu jemné hmoty, jakési mlhoviny. Neexistuje dosud časoprostor, jak jej známe dnes. Již není, ba dokonce ještě dříve vzniká současně i člověk - budoucí lidský rod. Nyní existují ve stavu, kterému říkáme ráj. Tento ráj není dosud vázán na hmotu a nějaké konkrétní místo a člověk je dítětem teprve se rodícího vesmíru. Vlastně o něm ještě jako o člověku muvit nemůžeme, protože žádné viditelné nebo dokonce fyzické tělo nemá.

Později, když vnikly hrubší jemnohmotné světy a hmota zrhubla, byla pevnější, hmotnější a tužší, přizpůsobovalo se jeho dusud jemnohmotné neviditelné tělo fyzikálním podmínkám těchto rodících se světů. Stejně tomu bylo i na Zemi. Zpočátku si ale nebyl ještě zcela vědom sama sebe jako individuální bytosti a já každého člověka dosud splývalo s jinými já, se kterými tvořil jeden celek. Teprve později si začal uvědomovat že je bytostí oddělenou od celku. Tak začalo zrození člověka a světa.

- 3,3 mld. Dosud horká lávová koule Země se začíná ochlazovat, dochází k rozpínání planety, jejích povrch tuhne, puká a tvoří se první kontinenty. Začíná tak geologická éry Země a ustálení jejího tvaru. Má jen holý, pustý povrch a dosud jen slabou gravitaci, atmosféra je složena hlavně z hélia a vodíku, je zde silné sluneční záření, teplota kolem 0 °C, mnoho kráterů, vrásnění, hor, silná vulkanická činnost.

PANGEA - první éra člověka (ráj)

Tím jak se země začíná ochlazovat, začíná se vytvářet atmosféra plná vodních par, což ochlazování ještě urychluje. Začíná poprvé pršet, vznikají kaluže a jezera. Deště sílí a s nimi i prudké bouře, rozpouští se soli, vzniká první praoceán a prakontinent (Pangea). Až posud se okultisté i vědci shodují. Zatímco dále však říkají, že první život v oceánech vznikl sám od sebe, okultisté hovoří o tom, že sem byl dovezen a vysazen (asi jako když na zahrádce zasadíte jahody). Každopádně vznikají první mikroorganismy, vzniká fotosyntéza a s ní první mořské řasy a sinice.

- 2,6 mld. V následujícím období, kterému říkáme po prvohorách starohory, dochází ke střídání teplejších a chladnějších, suchých a vlhkých období, atmosféra je složena z vodíku, dusíku, hélia, metanu, amoniaku, oxidu uhličitého, vody, ale stále jen s nepatrného zlomku kyslíku (dnes 21%), neboť zelené rostliny se dosud na souši neobjevily.

Neinteligentní životní princip (zárodečný duch) který existuje v latentním stavu ve fluidu kosmického prostoru a jeho tělesech, se na Zemi začal za příznivých podmínek shlukovat v jednotlivé, oddělené organické principy, které po zrušení odstředivé síly začaly vytvářet zárodky organických bytostí které dosud však zůstávaly intertní, nečinné, až do kamžiku zrodu jednotlivého druhu. Jakmile ten který druh tento princip zcela absorboval, začal se rozmnožovat zákonem reprodakce. Tak začala na planetě materiální evoluce, jejíž organické bytosti asimilují inteligenční princip který se vyvíjí současně s touto evolucí.

V éře superkontinentu Pangea je země obydlena člověkem pouze na nejvyšší jemnohmotné (mentální, poloduchovní) úrovní a tělo člověka se skládá jen z jakýchsi neviditelných, obrovitých, světelných, tekutých krystalů. Jde o první formu existence člověka na nové vzniklé planetě, kdy se teprve rodí jako individuální bytost, zároveň společně se Zemí. Člověk se vyskytuje ve stádiu, kterému říkáme ráj.

- 1,05 mld. V moři již probíhá velký rozvoj mnohobuněčných organismů, řas, prvoků a vznikají i první bezobratlí. V této době panuje velmi chladné klima a planeta se ochladila natolik, že je celá pod sněhem a ledem. Probíhá i první přesun lidských bytostí z obsazeného Maldeku (zatím stále na astrální úrovni).

Původ člověka na nové planetě Zemi je dvojího původu. Jeho fyzické tělo vzniklo jak evolučním vývojem na Zemi, tak postupnou materializaci na fyzickou úroveň Země z vyšších jemnohmotných úrovní jiných hvězdých soustav a planet vesmíru, především Plejád. Tyto vývojové proudy fyzické podoby člověka se spojily teprve před 50 000 lety. Do té doby na fyzické Zemi vznikalo evolucí jen tělo pračlověka a planeta nebyla obydlena žádnými inteligentními bytostmi. Země byla obydlena člověkem pouze na jemnohmotných, neviditelných úrovních, ke kterým patřily všechny nejstarší civilizace a později i civilizace Atlantidy.