Bereme jako samozřejmost, že mumie, které byly nalezeny, jsou odborníky zařazeny do určitého časového období a odhad jejich stáří. Jak takové "datování" však vypadá?
Existují dvě metody, které se používají k zjištění stáří předmětu či mumie: relativní a absolutní metoda. Relativní určuje stáří předmětu v porovnání s jiným. Tak například se předpokládá, že předměty nalezené ve větší hloubce země jsou starší než ty z vyšších sfér. Relativní metoda může být také posuzována na základě stylů daných objektů. Například nálsedující dvě masky, které jsou čistě egyptské, avšak každá pochází z jiné doby. Neodborníci by sice mohli předpokládat, že jsou časově shodné, avšak propast mezi nimi je velká až tisíc let. Zlatá maska nalevo je starší. Jejím hlavním znakem je proužkovaný nemes, který ji zařazuje do časů faraonů. Patří faraonovi Pasbachaenniutovi/Psusennésovi (21. dynastie). Na druhé masce je naopak viditelný růžový pruh na roušce na hlavě, který ji s určitostí zařazuje do pozdější doby, kdy byla egyptská kultura trochu poznamenána římským stylem, kdy standartní masky zcela vymizely.
Absolutní datování: nám řekne zcela přesný věk. Touto metodou mohly být datovány například mince, které obsahovaly přesné datum jejich výroby. Mumie však na svých rakvích neměly napsané datum. Od roku 1949 však došlo k velkému objevu "uhlíkového datování" a dokonce i mumie mohly být s přesností zařazeny.
Uhlík v přírodě a princip datování: uhlík (chemická značka C) je šestý nejběžnější prvek na světě. Každá živá složka jej přijímá. Začíná to rostlinami, které přijímají oxid uhličitý z atmosféry. Ten se potom dostane do býložravců, kteří jí rostliny a dále do masožravců, kteří pozřou býložravce. Se smrtí živočichů a rostlin dojde k zastavení přijímání uhlíku.
Tělo přijímá tři izotopy uhlíku (izotopy téhož prvku se liší počtem neutronů, viz obrázek pod textem) - uhlík 12, uhlík 13 a uhlík 14. Nejběžnější jsou C12 a C13, ty jsou však stabilní a pro datování nepoužitelné. Důležitější je proto vzácný C14, který je nestabilní, takže radioaktivní. Rozpadá se ve známé míře, které se říká "poločas rozpadu." Úhlík 14 má poločas rozpadu 5 730 let. To znamená, že 5 730 let bude trvat, než se polovina uhlíku rozpadne. Polovina se tedy přemění v látku jinou (konkrétně u uhlíku 14 se přemění v dusík 14) Jestliže tedy odborníci zjistí, že starověká kost má zjištěnou hladinu uhlíku 14 poloviční, kost je stará 5730 let.
(Uhlík z protonovým číslem 6. C12 má 6 protonů a 6 neutronů, C13 má 6 protonů a 7 neutronů a C14 má 6 protonů a 8 neutronů. Protože se liší v počtu neutronů, říkáme jim IZOTOPY.)
Na tuto metodu přišel v roce 1949 americký chemik Willard Frank Libby (*17.12.1908 - †8.9.1980), který poprvé C14 použil k datovací metodě. V roce 1960 dostal za tento objev Nobelovu cenu za chemii.
